Andělé

Vypadá to, že v českém hudebním rybníčku se roztrhl pytel s cenama. Máme tu Slavíky, Anděly, Apollo, Vinylu, Žebřík a bůhví co ještě, čert aby se v tom vyznal. No a včera, jak si snad někdo všiml, se udílely zrovna ty ceny, které mají pro mě největší výpovědní hodnotu - Andělé. Slavíky jsem sledovala taky a Klusovo vítězství mě potěšilo, ale tahle cena, udělovaná davem, jehož hudební vkus je určovaný českými rádii a televizemi, pro mě žádný velký význam nemá. Nepřináší nic nového, stará garda je jenom velmi pozvolna obměňovaná mladšíma ročníkama, a hlavně se zaměřuje na mainstream - tedy sektor hudby, ze kterého mě oslovuje jenom velmi malá část. Naproti tomu Apollo a Vinyla mají cíl jinde - v alternativě, která mě baví daleko víc. Kromě toho nejsou udělované davem (nic proti demokracii, ale u hudebních cen ji nepotřebuju), ale porotou, která se vyznačuje nějakým hudebním přehledem. To mi vyhovuje, protože díky těmhle cenám objevuju spoustu dobré muziky. Jenže tyhle dvě ceny mají velkou nevýhodu - vznikly ve stejnou dobu, mají podobné zaměření, no a tak si je prostě pletu.

Jak už jsem prozradila na začátku, z českých hudebních cen má pro mě největší váhu Anděl. Ceny uděluje tzv. "akademie," která je od letoška složená z lidí, které hudba zajímá a často i živí - třeba z hudebních publicistů, organizátorů festivalů a prodejců hudby. Jejich názor mě prostě zajímá víc než názor lidu. Dalším plusem Andělů je šířka jejich záběru - díky různorodé porotě z toho občas vzniká zajímavý boj "středoproudu" a "alternativy," nehledě na to, že Anděl uděluje i žánrové ceny.

Jak probíhalo předávání "hlavních" cen jste mohli vidět včera na ČT1, případně je k shlédnutí na stránkách ČT. Na programu mi vadila jedna zásadní věc, teda vlastně osoba, a tou byl Leoš Mareš. Ten už mě nějakou dobu nebaví a ani včera to nebylo lepší. Po většinu večera byl trapný, i když měl i světlejší okamžiky (např. když zprdnul publikum, že by mohlo skvělé výkony odměnit potleskem vestoje, Dyk si to určitě zasloužil). Ale trapností tam měl opět víc než vtipů, z hlavy mě napadá třeba vytahování jména provozovatele Matějské pouti v souvislosti s vítězem kategorie world music, Tomášem Kočkem, případně zmiňování jistého bulvárem proslaveného novorozence. Proboha, proč???

Jinak k organizaci večera nemám moc připomínek. Líbilo se mi, že všichni nominovaní dostali prostor zahrát během večera na živo, i když bych ještě víc uvítala, kdyby dostali víc prostoru i "žánroví" Andělé, třeba aspoň vítězové, namísto hostů, kteří nominovaní nebyli a jejichž vystoupení bych s klidnou duší vyházela - a to všechny do jednoho. Otázkou je, jak by průměrný televizní divák reagoval, kdyby mu jeho poklidný večer najednou narušili takoví Master's Hammer nebo Pipes and Pints. Zajímavá představa.

A teď bych se konečně mohla vyjádřit k tomu nejdůležitějšímu - nominovaným a hlavně oceněným. Popravdě tak úplně nechápu, proč zrovna Kryštof nabral tolik nominací. Pro mě patří mezi kapely, které mě neurazí, ale zrovna dvakrát je nežeru. Kdyby mi někdo strčil do ruky lístek, tak na ně klidně zajdu, ale sama bych si ho nekoupila. Z nominovaných na kapelu roku bych určitě dala přednost mým oblíbencům Zrní, ale i Charlie Straight bych tam viděla radši než Kryštofa. Ale pořád to mohlo dopadnout daleko, daleko hůř.

V kategorii zpěváků byl docela zajímavý střet různých světů. Krajčo jako zástupce středoproudu, Carloff z alternativy a Dyk z úplně jiného světa. O Dykově tvorbě jsem toho moc nevěděla, takže když tu cenu dostal, nebyla jsem z toho bůhví jak nadšená, ale když potom dostal prostor předvést se, změnila jsem názor a musím uznat, že tu cenu dostal naprosto oprávněně. Rozhodně to bylo jedno z nejlepších, a možná dokonce úplně nejlepší vystoupení večera.

U zpěvaček souboj trochu připomínal Slavíky, až na to, že se do nejlepší trojice dostala vedle Anety Langerové a Lucie Bílé taky Iva Bittová, která není zrovna typickou Slavicí. Fandila jsem jí o chlup víc než ostatním dvěma, ale to, že vyhrála Aneta, mi ani trochu nevadí. Její poslední desku mám staženou, zrovna ji poslouchám a je to docela příjemné. I na živo Aneta potvrdila, že má pořád kam růst a taky na tom pracuje.

V kategorii objev roku konečně vyhráli moji favoriti Zrní. Byla škoda, že ze čtyř nominací (objev, skupina, alternativa a dokonce i folk & country - ach, ta krásná nezaškatulkovatelnost), proměnili nakonec jenom jednu - ale zase lepší než nic, že jo. Album roku bych víc přála Charlie Straight než Kryštofovi, ale musím přiznat, že nemám pořádně naposlouchané ani jedno, takže až konečně budu mít noťas a klid, musím si doplnit vzdělání, stejně jako v kategorii videoklipu (vyhrál Boris Carloff). Charlie Straight vyhráli aspoň skladbu roku, což je možná docela s podivem, protože obě další nominace si pro sebe shrábli opět Kryštof - anebo možná právě proto se Kryštofům nepovedlo nic z toho proměnit, protože se akademici třeba nemohli shodnout, která z jejich písniček je lepší. (Ale kdyby to bylo na mně, asi bych vybrala něco od Zrní... jo, já vím, že se opakuju.)

Zajímavé je, že nejprodávanějším albem roku je Nohavicovo Tak mě tu máš. Odpůrce stahování nejspíš zarazí, že zrovna Nohavica je známý tím, že nabízí svoji tvorbu na webu ke stažení zadarmo, a přesto (nebo právě proto?) je schopný prodat nejvíc kousků svého nového výtvoru.

Krásný a dojemný okamžik nastal, když byl do síně slávy uvedený Pavel Bobek. Ten se konečně dočkal hodně dlouhého a řekla bych, že i upřímného standing ovation, a pak zazpíval mix několika svých hitovek, takže jsem zjistila, že i když si já barbar s jeho jménem zrovna žádnou písničku nespojím, tak je stejně znám, jenom nevím, že jsou zrovna od něho.

Žánrové ceny proletím rychle, protože ve většině kategorií se absolutně nevyznám a jména oceněných mi nic neříkají. To platí pro jazz, hip hop, ska a reggae, elektroniku, ale paradoxně i pro hard & heavy, páč z českého metalu toho znám fakt minimum. Takže když se omezím na kategorie, které mi aspoň něco říkají, zbývá mi tu alternativa. Tam byli nominovaní Zrní, Květy a Please the Trees. Znám a mám ráda všechny, nejvíc Zrní, vyhráli Please the Trees, což taky není špatná volba. Z kategorie folk & country už si všechny nominované nepamatuju (a zaboha to nemůžu najít - proč mám dojem, že ty nominace prostě z celého internetu zmizely a zbyli tam jenom vítězové?), každopádně tam byli Zrní, a vyhrál Karel Plíhal. Od něho znám jenom pár písniček, které ale vůbec nejsou špatné, když má člověk v ruce kytaru a okolo pár aspoň trochu zdatných zpěváků, a ideálně navíc táborák. No a poslední kategorie, ve které jsem znala aspoň dva ze čtyř nominovaných, je world music. Vyhrál Tomáš Kočko & Orchestr, což mě těší, protože pěkně posouvají moravské lidovky do zajímavých poloh (ale stejně je budu mít nejradši v kombinaci se Silent Stream of Godless Elegy, díky kterým jsem vlastně Kočka objevila). Jediné, co mi na jeho výhře vadí, je to, že nemohla zároveň vyhrát i Ida Kelarová. Holt osobní zkušenost je osobní zkušenost. Tak třeba příště.

Bez počítače

Kdyby někoho zajímalo, proč sem zase nic nepíšu, tak je to z toho důvodu, že mi den potom, co jsem napsala poslední článek, odešla grafika na noťasu, takže teď funguju bez (vlastního) počítače. A zjistila jsem, že se to vlastně dá zvládnout. Dokonce si ani neberu na byt taťkův netbook, stačí mi školní počítače (ať žije 24 hodin denně otevřená CPS), a o víkendech domácí, asi deset let starý stolní počítač. Rozhodla jsem se vzít to jako očistnou kúru a snažím se odvyknout si od celodenního vysedávání u komplu. Jde mi to nad očekávání dobře - jednak trávím dost času ve škole, hlavně v druhé půlce týdne, jednak jsem si napůjčovala hromadu zajímavě vypadajících knížek (konečně doháním svůj velký rest - vrhla jsem se na Pratchetta), taky mi vychází skoro každý týden chodit někam s Lidkou nebo Zuzkou, a hlavně jsem po dlouhé době vytáhla bavlnky a ve volných chvílích se bavím uzlíkováním náramků. Tohle je jedna z mála činností, na které nejsem zoufale gramlavá, a navíc mě to docela baví. Je to dobrá náhrada za bezduché hledání min a hraní Mahjongu - všechno jsou to činnosti, na které se nemusím na 100 % soustředit a místo toho můžu lítat myšlenkama kdekoliv, a na rozdíl od pitomého klikání má uzlíkování i viditelný výsledek. Zatím mám hotové tři náramky a až se v tom zase trochu pocvičím, chtěla bych zkusit vyrobit něco většího - jako například záložku do knížky.

Až se zase budu nudit u počítače, mám v plánu napsat další pokračování mého čtenářského deníku. Zatímco za minulý rok jsem dohromady přečetla (jenom?) okolo 30 knížek, za tento rok, čili celé dva měsíce, jsem jich zvládla už deset, (s tím, že román Pod Severkou, který se skládá z tří knížek po cca 600 stranách, počítám jako jednu knížku). S tímhle tempem jsem docela spokojená a doufám, že mi vydrží. Řekla bych, že příštích pár dnů až týdnů ještě jo, protože netuším, kdy můj chudák noťas půjde na opravu - nejdřív po mamčině výplatě, ale bůhví, jestli na to vůbec zbudou peníze... Vlastně mi nechybí ani tak samotný počítač, jako ta hromada muziky, co mi leží na momentálně nepřístupném hadru, plus vysedávání u YouTube a hledání nových hudebních pokladů. Školní věci zvládám většinou v CPS nebo v knihovně a když to moc hoří, pořád jsou na bytě dva další počítače, které si v případě nutnosti můžu půjčit. Například teď sedím v CPS a protože tu su už skoro 5 hodin (z toho jsem ale minimálně 4 strávila školníma záležitostma), odcházím. Třeba se zase brzo ozvu...

Scrobblím

To jsem se tak konečně zaregistrovala na Last.fm a stáhla si Scrobbler. No a pak jsem strávila pěknou dobu zkoumáním svých statistik. Výsledek? Jsem daleko, ale daleko větší Apofil, než jsem čekala. No posuďte sami - tabulka mých Top Artists s celkovým počtem přehrání vypadá takhle:

1. Apocalyptica (7364)

2. The Rasmus (4716)

3. Foo Fighters (2693)

4. Nightwish (2571)

5. Turisas (2410)

Jo, poslouchám Apo docela často, ale že budou mít až takový náskok, to by mě fakt nenapadlo.

Pořadí jednotlivých písniček vypadá taky zajímavě - z prvních 20 míst jich má Apo celých 14 (Bittersweet, Sacra, Epilogue, Conclusion, Romance, I Don't Care, Nothing Else Matters, Ruska, Life Burns!, In Memoriam, Hope, Fight Fire With Fire, Not Strong Enough a Cortege). Pak tam mám 4 písničky od Turisas (The Bosphorus Freezes Over, Battle Metal, Stand Up And Fight a The March Of The Varangian Guard), no a poslední 2 místa zabrali Foo Fighters (The Pretender a Walk).

Do tabulky nejpřehrávanějších alb se mi vlezlo malinko víc interpretů (celých 8). V první dvacítce mám skoro všecky alba od Apocalypticy (jenom Plays Metallica By Four Cellos skončilo těsně pod Top 20), všechno od The Rasmus počínaje albem Into, všecky 3 alba od Turisas, no a zbytek... bude jednodušší to sem zkopírovat:

1. Apocalyptica - Cult

2. Apocalyptica - Reflections

3. Apocalyptica - Apocalyptica

4. Turisas - Stand Up And Fight

5. Týr - The Lay Of Thrym

6. The Rasmus - Dead Letters

7. Foo Fighters - Echoes, Silence, Patience and Grace

8. Apocalyptica - Worlds Collide

9. Apocalyptica - 7th Symphony

10. The Rasmus - The Rasmus

11. The Rasmus - Black Roses

12. The Rasmus - Hide From The Sun

13. Foo Fighters - Wasting Light

14. Sonata Arctica - The Days Of Grays

15. Turisas - Battle Metal

16. Apocalyptica - Inquisition Symphony

17. Nightwish - Imaginaerum

18. The Rasmus - Into

19. Nightwish - Dark Passion Play

20. Turisas - The Varangian Way

Tady už mě nic moc nepřekvapilo, celkem to odpovídá mým představám. Na druhou stranu, poslední dobou mám daleko větší rozptyl v tom, co poslouchám, takže sem třeba za měsíc nebo kdy se mi bude chtít dám statistiku z posledních přehrávání. Vsadím se, že bude o dost jiná, než tahle dlouhodobá.

Hladová a nevyspaná

Dneska jsem s láskou vzpomínala na staré dobré časy na gymplu. Ne že bych se tam chtěla vracet, osm let stačilo, děkuju pěkně, ale je tu jedna taková věc, kterou bych vrátila hned. Fyzická reakce mého těla na stres. Tehdy totiž nebyla vůbec žádná, co si teda pamatuju, a to ani, když jsme psali 5 písemek za den. Zato od té doby, co su na výšce, je to něco děsného, a to mi ani nemusí na té zkoušce nějak extra záležet (i když zrovna o té dnešní to neplatí, ta byla sakra důležitá).

Včera jsem šla spát okolo jedenácté, ale usnula jsem až o půl čtvrté. Se vstáváním v osm to dělá jenom něco přes čtyři hodiny spánku, což před zkouškou není zrovna ideál. Nepatřím k těm, co by byli schopní věnovat noc před dnem D učení, já se radši pořádně vyspím, i kdyby to mělo znamenat, že jsem některé části učiva ani neviděla. No ale čtyři hodiny spánku, když jsem mohla mít krásných osm, možná i devět? Fujtajbl!

A tohle není všechno. Kromě spánku mi dělá problémy i jídlo. Někdy to dopadá tak, že nejsem před zkouškou schopná do sebe nic dostat, ale dneska to bylo jinak. Měla jsem normální snídani i oběd, tak jako každý den. Pak jsem šla na zkoušku, po ní dojela na byt a tam si dala pudink. Jenže jsem měla pořád hlad, tak jsem si řekla, že pojedu na kampus na obědovečeři, nebo jak mám sakra nazvat jídlo zhruba v pět odpoledne... Hlad ale nějak podezřele rychle narostl, tak jsem ještě před cestou snědla i poslední jogurt z ledničky. Sotva jsem vyrazila, už jsem cítila, že to nebyl dobrý nápad. Bolelo vás někdy břicho od hladu tolik, že jste nebyli schopní dělat nic jiného než ležet? Tak přesně tomuhle jsem stavu jsem se blížila. Naštěstí jsem zvládla aspoň sedět v busech a na kampusu jsem se konečně trochu najedla. Ale stejně by bylo lepší, kdybych se k tomu jídlu dostala dřív, nezvládla jsem totiž už ani půlku porce. V těchhle stavech je pro mě nejlepší sníst třeba suchý rohlík a lehnout si. Pak to většinou přejde, někdy během deseti minut, někdy během dvou hodin... Ale dneska mě to překvapilo ze dvou důvodů - jednak, že to přišlo tak rychle, a jednak, že jsem jedla prakticky stejně jako jiné dny, takže nevím, kde jsem si tak velký hlad vyrobila...

Ještě štěstí, že už mám po zkouškách. Teď už jenom napsat seminárku a semestr je za mnou. Ale stejně se asi budu nervovat, než nám docent opraví ten dnešní masakr, protože na tom závisí, za jak dlouho se dostanu ke státnicím... Trochu míň stresu by fakt neškodilo.

Zase další koncerty

Na konec ledna jsem se těšila už strašně dlouho, a to ze dvou důvodů. Jednak jsem doufala, že už budu mít po zkouškách, což se jaksi ještě nepovedlo, ale hlavně - v úterý a ve středu jsme měli dva úžasné koncerty se sborama. První byl u nás v Hodoníně, druhý v Praze a oba stály za to.
V Ho jsme se sešli už v deset dopoledne na Evropě. Zkouška měla začít hned v těch deset, ale tak nějak se stalo, že jsme napřed přes hodinu jenom seděli a na pódium se dostali až hodně po jedenácté, mám dojem, že spíš až k půl dvanácté. Zkouška (abysme věděli, jak ty nové písničky vlastně mají vypadat), oběd (kočka z hladového okna), pauza (Gilmorky, teda né že bych je sledovala, jenom zrovna jely v televizi), další zkouška (Budeme dělat hop - hop, nebo nebudeme? Tak nebudeme! Výsledek - stejně jsme to udělali.), pauza (připravit se) a konečně koncert. V Evropě bylo plno, čili okolo 200 lidí, a vypadalo to, že je to bavilo. Na konci bylo standing ovation (jak já to miluju) a pak jsme naprosto spontánně roztančili publikum, když jsme jenom tak přihodili "cuketu," čili písničku, kde se skoro celou dobu opakuje "cuky cuky."
Ve středu jsme vstávali brzo (teda brzo pro nás vysokoškoláky, ostatní vstávali úplně normálně) a v osm jsme odjížděli do Prahy. Cesta byla dlouhá a zahrnovala mimo jiné zpívání moravských lidových písní na benzínce před publikem tvořeným německy mluvícími důchodci. Do Prahy jsme nakonec dojeli až okolo druhé, protože jsme se cestou ještě stavovali na oběd v jakési dědině. Zpívali jsme v Českém muzeu hudby, které mě zklamalo jedině tím, že mělo menší kapacitu než Evropa, ale jinak se mi tam líbilo. No a pak zase obvyklá rutina - zkouška, pauza (ve které jsme se stihli projít až k orloji a několikrát potkat hare krišňáky) a koncert. Středeční verze byla delší, protože na začátku zpívala jenom Ida s Dežem a kapelou, pak se připojilo i Čhavorenge a nakonec my. Hned první písnička, Romale, byla napínavá, protože jedna sólistka zapomněla nastoupit, ale kluci to nakonec úžasně zvládli a kdo nevěděl, jak ta písnička má vypadat, nemohl skoro ani postřehnout, že je něco špatně. A pak už jsme jeli stejně jak den předtím, včetně roztančeného závěru.
Zpáteční cesta byla... no... veselá. Zpívali jsme skoro celou cestu, nebo teda aspoň do Brna, pak jsem usnula. Z plánovaného návratu okolo jedné byl nakonec návrat o půl třetí, což mě vůbec nepřekvapilo - za ty roky ve sboru nepovažuju časové harmonogramy za nic závazného, páč se to podle nich stejně většinou neřídí.
Oba koncerty považuju za jedny z nejlepších vystoupení, co jsme se sborem zažili, a že už jsme jich za těch 10,5 roku, co tam straším, odzpívali docela dost. Ne že bysme sami nebyli dobrý sbor, to ani náhodou, ale pochybuju, že bysme sami byli schopní vytvořit takovou energii, jaká vznikla v těch divokých romských písničkách, když se pod náma praktikábly houpaly tak, že jsem myslela, že brzo někdo sletí a ten někdo budu nejspíš já (naštěstí jsem to ustála). Jestli to ty lidi v sále bavilo aspoň tak, jak mě, tak z toho museli mít perfektní zážitky. Ale já bych pódium za hlediště neměnila, mně se tam líbí :)

Tak tohle je z pražského koncertu, první tři písničky po našem nástupu. Hned den po akci jsem si říkala, že nutně potřebuju nahrávku Apsency a té písničky, co zpívali kluci, no a bum - netrvalo dlouho, a video se objevilo. Takže už mi to nemusí hrát jenom v hlavě, už si to můžu pouštět pořád dokola, až do zblbnutí... Stihla jsem už udělat si z toho mp3ky, takže mi to může hrát i po cestě vlakem do Brna, stejně jak zbytek písniček, které tam mám už půl roku. Jsem zvědavá, kdy mě to pustí...

Ještě žiju

Já jsem letos ještě nic nenapsala? To je divné. Mohla bych se sice vymluvit na perné zkouškové, ale vzhledem k tomu, že víc prokrastinuju, než se učím, je ta výmluva docela chabá. S láskou vzpomínám na loňské zimní zkouškové, kdy jsem byla už druhý lednový týden hotová a vysmátá. Teď mě čekají ještě dvě zkoušky, obě s docentem, ta druhá až 5. 2. a bude to třetí pokus. Jestli ho nedám, prodlužuju studium, protože se ten předmět otevírá jenom jednou za dva roky. A to by znamenalo, že si poslední semestr budu muset zaplatit, protože už mám jeden rok promarněný na mezinárodkách. Ach jo.

Jak prokrastinuju? Klasicky u počítače. Po delší době jsem před Vánocama začala znovu pařit simíky a ještě mě to nepustilo, takže dál rozvíjím svoje krásné sousedství jménem Middleearth. Mám tam momentálně něco přes sto simíků a je to už tuším 8. nebo dokonce 9. generace, tak su šikovná :). No a kromě simíků ještě sleduju Watership Down. Sranda je, že jsem na tom frčela i loňskou zimu. To je prostě úžasný seriál! Jenom jsem pořád nedošla na to, pro jakou věkovou kategorii je to určené. Je to taková pohádková fantasy, všecko dobře dopadne, ale byt malým děckem, tak se u některých příhod poseru strachy.

Taky samozřejmě pořád něco poslouchám a objevuju novou (čili mně neznámou) muziku. Číslem jedna pro tento týden jsou u mě dvě české kapely - Zrní a Střídmí klusáci v kulisách višní. Zrní loni vydalo novou desku a i když jsem si chvilku říkala, že ta předchozí je lepší, teď už si tím nejsem tak jistá, dobré jsou obě dvě. No a Klusáci už by taky něco mohli vydat, řekla bych, že materiálu mají dost. Tak tady máte moje oblíbenosti:

Zrní: Dva

Střídmí klusáci v kulisách višní: Diktát Vánoc a Kompjútr

A když jsme u muziky, už se neskutečně těším na konec ledna, konkrétně 29. a 30., protože máme dva koncerty s Čhavorenge, první v Hodoníně, druhý v Praze (kde budeme zpívat vůbec poprvé za těch 10,5 roku, co existuju ve sboru). Doufám, že se nám povede nalákat dost lidí, protože zpívat do prázdného sálu není taková sranda. A bude to úžasné a dokonalé! Fakt si nepamatuju, že bych se kdy tak moc těšila na nějakou sborovou akci, možná kromě Itálie (která už byla taky sakra dávno). Tak snad se do té doby nic nezvrtne.

That weird moment...

...když si prohlížíte fotky jednoho zajímavého chlapa a zjistíte, že má sedmiletou dceru. No nic...

Letošní Vánoce mi odhalily zase další nedokonalost mé osoby. Chvíli mi trvalo, než jsem přesvědčila samu sebe, že opravdu MÁM RADOST z dárků, i když je moje hromádka suverénně nejmenší z celé rodiny. To bylo samozřejmě tím, že největším (teda nejdražším) dárkem byl opravený počítač, za který Ježíšek zaplatil. Asi na mě platí poučka z jakési moudré knihy, která říká, že ženská nehledí na kvalitu (cenu) dárků, ale na kvantitu. Čím víc, tím líp.

A nebo v tom možná hrál roli jiný detail. Dostala jsem (skoro) samé věci, které potřebuju. Batoh, deodoranty, prachy... Jo, na jednu stranu jsem ráda, že jsem dostala tři litry českých a 57 éček, protože jsem zrovna skoro na nule, ale na druhou stranu, kdyby mi taťka místo té jedné tisícovky koupil třeba cédéčko z toho seznamu, co visí už dva měsíce na ledničce, tak by ho to vyšlo levnějš a mě by to potěšilo víc. Nebo třeba nějakou knížku. Nějak mi nejde do hlavy, jaktože ségra dostala DVĚ knížky a já, největší knihomol z rodiny, ani jednu...

Ale nakonec se stejně našlo něco, co mě potěšilo, protože je to fajn a nečekala jsem to. Byly to dárky od ségry - tričko s kočkama a kočková brož, oboje hand made by my sister (teda né že by šila tričko, ten potisk byl od ní). Díky! Jo, a taky jsem byla ráda, že aspoň moje dárky (snad) udělaly radost. Knížky pro mamku a ségru, Heroes pro taťku a kalendář pro babičku. Teda ve dvou případech to byly věci, které si asi "zapůjčím" - Heroesy mi taťka už donesl (sám od sebe, aniž bych si o to řekla) a Cestu k mým matkám od Edith Holé, kterou jsem dala mamce, bych si taky ráda přečetla, až bude čas.

Teď to vypadá, že jsem ještě rozmazlenější, ufňukanější a nevděčnější, než jak se ve skutečnosti cítím. Jak se to dělá, aby člověk nebyl takový fracek? Možná by mi pro začátek stačil pocit, že mě aspoň vlastní rodina zná...

End of an Era

Neee, nebojte, nebude to miliontý příspěvek k tématu konec světa. Nadpis tohoto článku jsem okopírovala z jednoho statusu na FB, protože mě inspiroval k tomu, co jsem si okamžitě pustila - video z koncertu Nightwish - End of an Era (a jsem přesvědčená, že ta osoba myslela tím statusem přesně to, co já).

U některých kapel se mi stává poměrně často, že si je nějakou dobu nepouštím, protože zapomínám, jak jsou skvělé. Má to výhodu - když se k nim po delší době dostanu, vždycky mi znovu vyrazí dech svojí dokonalostí. A přesně to se mi dneska stalo u Nightwish. Napřed jsem si pustila celý koncert a teď poslouchám pro změnu Imaginaerum, které mám (zatím) jako jediné legálně koupené. Znovu a znovu se ujišťuju, že Nightwish nestojí ani na Tarje, ani na Anette, ani na žádné jiné zpěvačce, která přijde a odejde. Člověk, bez kterého by Nightwish nebyli Nightwish, je jedině Tuomas (při vší úctě ke zbytku kapely a hlavně k Marcovi, kterého mám asi nejradši z celé té bandy). Tuomas je podle mě geniální skladatel, který je schopný napsat přesně to, co té které zpěvačce nebo zpěvákovi sedne jak prdel na hrnec, takže výsledkem je úžasné album - ať už jsou to ty nejstarší, nebo právě Imaginaerum.

Co se mi nejvíc líbí na End of an Era? Je toho dost, ale dneska jsem málem přestala dýchat u Fantoma opery. Cítila jsem se skoro jak ty holčiny pod pódiem, ty taky vypadaly, že u toho omdlí. Fantoma jsem slyšela v hodně verzích, ale na Tarju a Marca (a metalovou úpravu) nemá žádná. No a kromě téhle písničky miluju třeba Planet Hell, Kuolema tekee taiteilijan (ach, ta krásná finština!) nebo Creek Mary's Blood. A samozřejmě spoustu dalších.

Než vyšlo Imaginaerum, docela jsem se bála, jak to dopadne. Přece jenom DPP nepatří k těm nejpovedenějším albům a nebyla jsem si jistá, jak to Anette zvládne. Ale Tuomas je pán, takže napsal písničky tak, aby Anette sedly a zároveň byly skvělé - natolik, že jsem se konečně odhodlala našetřit si pár peněz a na jaře jsem se na ně vydala do Prahy, kde byli samozřejmě úžasní. Co vybrat z Imaginaera? Taikatalvi - finština a Marco *slint*. Storytime - vždycky si u toho představuju, že se rozhodnou vzít na tour nějaký sbor a to budeme my *haha*. Song of Myself - kvůli té druhé, mluvené části. K téhle písničce někdy napíšu samostatný článek, je v ní spousta krásných a moudrých vět, které si někam napíšu, zarámuju a pověsím.

Co bude dál? Kdo bude nová oficiální zpěvačka - Floor, nebo někdo jiný? To by mě velice zajímalo. Floor se mi líbí, takže bych pro ni klidně hlasovala. Na rozdíl od spousty jiných fans netoužím ani po návratu Tarji, ani po Anette. Když odešla Tarja, tak jsem Nightwish sice už znala, ale ještě jsem je moc neposlouchala, takže jsem si jejího odchodu pomalu ani nevšimla. A když teď zmizela Anette, samotnou mě překvapilo, že to se mnou ani nehlo, přestože se mi v Praze fakt líbila. Byla bych ráda, kdyby se konečně našel někdo, kdo v té kapele vydrží. Přece jenom tohle střídání kazí dojem. Ale to záleží na klukách - a samozřejmě hlavně na Tuomasovi. Nechce se mi spekulovat o tom, jestli za odchodem obou holek jsou opravdu ty oficiálně udávané důvody, nebo, jak tvrdí spousta lidí, nevydařené vztahy mezi nima a Tuomasem. Vzhledem k tomu, že stejně nemám šanci zjistit, co z toho je pravda, tak mě to ani nezajímá. Budu doufat, že to všecko dobře dopadne, kluci najdou novou dobrou zpěvačku a vydají ještě spoustu dobré muziky a mezitím se mi snad někde podaří vidět Imaginaerum - film.

Bende č. 3

Když už jsem rozepsaná (a když už mi přestala téct krev z prstu), tak ještě stručný report ze včerejška. Už potřetí se totiž u nás v kulturáku zjevil Petr Bende, aby tu spáchal svůj vánoční koncert. A už potřetí si k tomu pozval nás, Barbastellu. Poprvé jsme teda byli posílení i o Crescendo, takže se nás na pódiu motalo okolo stovky, ale pak naštěstí sbormistr uznal, že to nebylo tak úplně ono, a na dalších dvou koncertech jsme křoví dělali už jenom my.

Vypadá to, že si nás Bende docela oblíbil. Jednak nám rok co rok roste počet písniček, které s ním zpíváme (letos to bylo osm plus jedna naše vlastní), a hlavně - náš koncert v Hodoníně byl jediný, který se natáčel. Takže třeba z toho bude i nějaké DVD (mooožnááá).

Oblíbili jsme si i my Bendeho? Hm, těžko říct. Na zkouškách to tak nevypadá, a to kvůli jeho zpraseným koledám. Pár písniček, které s ním zpíváme, jsou docela fajn (Hvězda, Tráva (jak může proboha někdo nazvat písničku Tráva???) a hlavně Nad horů svítá), další písnička - Kdybych byl - by byla dobrá, kdyby tam nestrčili marťansky působící mezihru, ale ty koledy, to je děs! On tomu říká rocková úprava, my tomu říkáme zprasení. Vždycky, ale opravdu vždycky, když zkoušíme s nahrávkou Nesem vám noviny, objeví se na minimálně půlce obličejů kyselé ksichty, protože to zní... hrozně. To se nedá popsat, ale je to fakt hrozné. Další koledy - Štěstí zdraví a Rolničky - jsou to samé, obzvlášť na těch Rolničkách si "dal záležet" - aneb slyšeli jste někdy Rolničky v country úpravě? Aspoň Den přeslavný zůstal celkem nezkažený.

Náš sbor se dostal na řadu až v druhé půlce koncertu, hned po přestávce. Bende má u mě velké plus, že si na tyhle koncerty nevozí žádnou předkapelu, ale zvládá to sám se svýma hostama - a to ten koncert trval skoro tři hodiny! První půlka mě mile překvapila. Na rozdíl od minulého roku jsem vydržela sedět celou dobu v sále a dokonce mě to bavilo, i když spousta "vtipů" byla dost prvoplánových. Hudebně to ale bylo fajn - většinou hrál jenom Bende s jedním až dvěma členama kapely, případně se svým kamarádem Pavlem Helanem. Toho jsem neznala, ale rozhodně to byla lepší volba, než například loňská Ilonka Csáková.  Obvzlášť super byly písničky o zubařce a o iPhonu (nevím, jak se jmenujou - možná Zubařka a iPhone?). A posledním (tradičním) hostem byla (tradičně) skvělá cimbálka Grajcar.

Druhá půlka koncertu začala rozhrnutím opony, která byla celou první půlku zavřená. Za oponou už byla celá kapela i s náma a Grajcarama. Za velké překvapení považuju už to, že se ta opona vůbec otevřela - na zkoušce s ní totiž byly problémy, nechtěla se pro změnu zavřít. Ale co byste chtěli po takové relikvii, bez ní by náš kulturák určitě nevypadl jako správný socialistický kulturák... No, opona se otevřela, my jsme na pokyn saxofonisty začali tleskat a pak začal Den přeslavný. A pak další a další písničky, všecko šlo skoro podle plánu, jenom v Hvězdě se Petr zapomněl a hodil refrén dvakrát za sebou, i když měl být jenom jeden. Ale my jsme profíci a jednoduše jsme se přizpůsobili. Jako naši sólovku jsme zazpívali Tři králové (neplést se známější My tři králové, to je něco jiného). Povedlo se i Štěstí zdraví, jehož úprava se rozjela do jakési divočiny, ve které Petr zadával rytmus, jak mají tleskat diváci a jak máme my s Grajcarama hrát na "kuchyňské nástroje" - vařečky, pokličky, struhadla a podobné, co kdo doma našel, případně si půjčil od Ambrozků (tak to dopadá, když si půlka sboru zapomene přibalit nástroje - ti, co bydlí nejblíž, nabídnou k rozpůjčení vlastní kuchyň). Pak ještě pár písniček a šli jsme z pódia, abysme mohli počkat v zákulisí, než na nás znovu přijde řada a budeme moct (skoro) zakončit koncert s Nad horů svítá. Vzhledem k tomu, že jsme byli prakticky hned za pódiem, pořád musel někdo někoho pštít, aby bylo ticho, protože "to je strašně slyšet." Většinou to nevydrželo víc než deset sekund...

A jaký jsem z toho měla nakonec dojem? Asi o 200 % lepší než na zkouškách. Nevím, čím to je, ale naživo a naostro mi ani ty prasokoledy nevadily a celé vystoupení mě strašně bavilo. Lidi byli super, kapela byla super, cimbálka byla super a my jsme byli taky super. Jo, a Bende byl taky super. Až do včerejšího večera jsem si říkala, že bysme se mohli držet zlatého pravidla třikrát a dost, ale už si to nemyslím. Kdyby to záleželo na mně, tak si to za rok klidně zase zopakuju.

A jedno video z loňského roku:

Chodící katastrofa

Jak to dopadá, když se rozhodnu vstát z postele a něco udělat? Špatně. Opravdu špatně.

Už od víkendu mi v pokoji ležela krabice s vánočníma světýlkama, že je mám pověsit na okno. Můj argument, že nemám žádný estetický cit, tak ať to udělá sestra - budoucí designérka - neprošel, tak jsem zkusila druhý fígl - počkat, jestli se to během týdne nepověsí samo. Nepověsilo. Takže dneska jsem se konečně odhodlala, přinesla si schody a pustila se do toho. Napřed jsem zkontrolovala, jestli ten bazmek vůbec svítí - jo, svítil. Chvilku jsem si zapřemýšlela, jak to provést, a pak jsem konečně vylezla na schody. Věším, věším, pak slezu a omrknu výsledek. Nic moc, tak zase chvilku přemýšlím a napadlo mě lepší řešení. Vylezu, sundávám, znovu věším a tentokrát to dopadne líp, už to chce jenom menší úpravy. Nakonec slavnostně zapojím ten krám do zásuvky - a ejhle, chybička se vloudila! Někde v průběhu věšení a převěšování mi totiž jedna žárovička ťukla do schodů a odletěla, takže celá série červených potvor nesvítí. A když tam svítí jenom modré, zelené a žluté, tak to vypadá divně. Estetický dojem - no potěš koště. A to jsem se tolik snažila!

Když mi nevyšly žárovičky, rozhodla jsem se večer spontánně, že pomůžu mamce s cukrovím. Měla cosi rozdělané, tak jsem se jí do toho začala motat. První úkol - spočítat, kolik košíčků se vleze na plech - jsem zvládla. Druhý úkol už vyžadoval zapojení nejen hlavy, ale i rukou: utřít čtyři kovové košíčky a vymazat je máslem, aby do nich mamka mohla strčit kus těsta. Vypadá to jako něco, co by mohlo zvládnout i tříleté dítě, že? Ale to bych nebyla já. Já jsem se totiž, prosím pěkně, během utírání stačila říznout o trochu ostrý okraj jednoho košíčku. Chvilku to vypadalo, jako že nic, takže jsem začala vymazávat máslem, ale pak jsem si všimla, že na nich nechávám červené stopy. Uznala jsem, že to není zrovna vhodné, a byla jsem od pečení vyhnána (s tím, že se můžu zítra pokusit o reparát). Ach jo.

Ale abych jenom nefňukala, musím se taky pochválit. Včera jsem balila dárky a konečně to vypadá, jako že to balil člověk a ne opice. Nevím, jestli to byla náhoda, nebo jsem se konečně jakž takž naučila, jak zabalit krabici do papíru. Ale výsledek fakt vypadá... no, ujde to. (A ne, námitky, že předměty ve tvaru pravidelného kvádru - knížky, kalendáře a počítačové hry - se balí jednoduše, nepřijímám!)

Jestli mi jednou nezbude nic jiného, než se živit rukama, tak umřu hlady.